Odvozuje slabičnou strukturu konsonantů v intervokalické pozici. P.m.i. říká, že intervokalické konsonanty jsou „v maximální možné míře“ sylabifikovány jako slabičné iniciály. V maximální možné míře přitom znamená v souladu s univerzálními a/nebo jazykově specifickými požadavky na ↗fonotaktiku slabik (viz též ↗slabikování).

Sylabifikace konsonantů v kontextu V_V závisí jednak na jejich počtu, jednak na jejich kvalitě. Je‑li v intervokalické pozici pouze jeden konsonant (VCV), pak je automaticky sylabifikován jako iniciála slabiky, jejímž jádrem je druhý vokál: V₁CV₂ → V₁.CV₂. P.m.i. tedy predikuje, že i v jaz., které tolerují zavřené slabiky, tj. v jaz. majících slabičné kódy, k nimž patří i č., budou slova jako máma, oko n. kropit sylabifikována vždy jako má.ma, o.ko, kro.pit, a ne *mám.a, *ok.o, *krop.it. Protože v č. mohou stát v pozici slabičného jádra i sonory, jsou i jednotlivé konsonanty, které sousedí se slabičnými sonorami, sylabifikovány jako iniciály; např. ku.fr, tro.tl; hr.tan, hl.tan; ‑l‑ová part. dr.hl, bl.bl; viz ↗slabičný konsonant a ↗slabika.

Je‑li v intervokalické pozici dvojice konsonantů, pak jejich slabičný status typicky závisí na jejich kvalitě, přesněji na tom, jaký mají profil ↗sonority. V ideálním případě sonorita uvnitř slabiky směrem k jádru stoupá a směrem od něj naopak klesá, popř. zůstává stejná (tzv. ↗sonority sequencing principle). Podle p.m.i. jsou tedy konsonantické dvojice se vzrůstající sonoritou, přesněji dvojice typu šumový konsonant (T) – sonorní konsonant (R), v kontextu V_V sylabifikovány jako tautosylabické, tj. jako komplexní iniciály: V₁.TRV₂. Slova jako patra n. kotly jsou tedy podle p.m.i. sylabifikována jako mající uprostřed komplexní iniciálu, tj. pa.tra, ko.tly. Dvojice s opačným pořadím konsonantů jsou pak podle p.m.i. nutně heterosylabické: dvojice typu RT, kde sonorita klesá, nemohou být v kontextu V_V sylabifikovány jako komplexní slabičné iniciály, ale jako dvojice kóda‑iniciála, tj. V₁R.TV₂; např. par.ta, kol.ty.

P.m.i. definuje komplexní iniciály jako konsonantické skupiny se stoupající sonoritou, jejich fonotaktika se ale může v jednotlivých jaz. lišit. Za prototypické komplexní iniciály se považují dvojice typu muta cum liquida, tedy dvojice typu explozíva‑likvida, jež tvoří pouze podmnožinu dvojic se stoupající sonoritou.

V č. se v kontextu V_V objevují celkem 4 podtypy dvojic se stoupající sonoritou. V pozici před likvidou může stát jak explozíva (obraz, oblak, patro, datle, mokrý, peklo), tak i frikativa (kafrat, pavlač, žezlo, pošramotit, muchlat, žehrat). A oba typy šumových konsonantů, explozívy i frikativy, mohou být následovány nazálami. Rozdíl spočívá v tom, že zatímco konsonantické dvojice s likvidou mohou být jak tautomorfémové (viz příklady uvedené výše), tak i heteromorfémové (např. pod‑lepit, ob‑růst, obživ‑lý, usch‑lý), dvojice s nazálou jsou až na výjimky jako roze‑tnout, vze‑dmout n. nekňuba heteromorfémové. Důvodem je vysoká produktivita n‑ových sufixů, jak při derivaci verb (např. zob‑nout, ufik‑nout, krach‑nout), tak při derivaci adjektiv (např. stereotyp‑ní, ofenziv‑ní, aviváž‑ní).